Krnov - Cvilín

Dnešní výlet nás zavede do nedalekého Cvilína, části města Krnova, který leží v okrese Bruntál v podhůří Nízkého Jeseníku, zhruba 22 km severozápadně od města Opavy.

Dominantou této části obce je poutní kostel, zřícenina hradu a rozhledna.

Poutní kostel sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie

Kostelu, jež je barokní stavbou, dominují dvě věže.

Dnešní podobu získal v letech 1722 - 1727, do které byl uveden kvardiánem minoritského konventu v Krnově.

V roce 1786 byl vykoupen krnovskými měšťany a tak zachráněn před demolicí nařízenou císařem Josefem II.

Kostel je dodnes významným poutním místem.

 

Poutní kostel sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie

  

Šelenburg

Zřícenina hradu z 1. poloviny 13. století, který byl postupně v majetku Benešoviců a později také Přemyslovců.

V roce 1474 byl dobyt vojsky uherského krále Matyáše Korvína.

Během 15. a 16. byl postupně přestavován a definitivně byl opuštěn po skončení třicetileté války.

Do dnešních dnů se dochovaly široké zdi, hluboká studna, kruhová věž a obranný příkop.



Zřícenina hradu Šelenburg (též Cvilín, Lobenštejn)



K hradu se váže taky jedna pověst: 

Tajemné zříceniny hradu Cvilína se vypínají nad řekou Opavicí již od dávných věků. Pověst praví, že právě pod Cvilínem se každé noci zjevuje vraník, který se smutnýma očima dívá na hvězdy, třpytící se na vodní hladině. Přenesme se proto do časů našich prapradědečků a začněme pěkně od začátku. V těch dobách se v hospůdce pod Cvilínem konala svatba. Snad kupec vdával svou dceru, kdo ví.

Byla temná noc, když nevěsta se ženichem opustili hospůdku a vydali se na cestu do nového domova. Ostatní svatebčané zůstali v lokále a dál se veselili. Novomanželům svítil na cestu měsíc a vše se zdálo tajuplnější než jindy.

Najednou kde se vzali, tu se vzali, před kočárem stanulo sedm loupežníků. Ženich se bránil, co mu síly stačily, ale loupežníkům brzy podlehl a usnul navždy. Potom už nebylo těžké zavleknout nevěstu i s kořistí do rozpadajícího se hradu.

Vraťme se nyní zpět do vesnické hospody. Tam se právě hosté hádali o to, kdo z nich je odvážnější. Mezi vším tím ruchem roznášela pivo hostinského dcera Anička. "Všem vám to moc povídá a skutek nikde, žádný z vás by si jistě netroufl na Cvilín," pravila s úsměvem. Pánové se ale nechtěli nechat zahanbit a Aničku začali popichovat: "A ty bys šla teď hned na hrad?" "Jakpak by ne," odvětila Anička. "A jako důkaz, že jsem tam opravdu byla, vám přinesu větvičku z jeřabiny."

Jak řekla, tak také udělala, z kuchyně si vzala pro jistotu nůž a vydala se na Cvilín. Ke zřícenině došla za naprostého ticha a klidu, už se chystala utrhnout větvičku, když zaslechla hlas, prosící o pomoc. Zaposlouchala se a brzy poznala nevěstin hlas, který však zakrátko umlkl. To ji loupežníci zprovodili ze světa.

Anička se polekala, rychle utrhla větvičku a utíkala pryč. Kámen, padající ze skály, ji bohužel prozradil. Netrvalo dlouho a loupežníci jí byli v patách. Už se pro ni natahoval jeden z lotrů, když Anička vytáhla nůž a probodla jej. Tak se jí podařilo utéct.

Neuplynul ani rok a ve vsi se konala opět svatba. Jen málokdo si již vzpomněl na nešťastnou událost.

Toho večera se v sále objevil tajemný muž, celý v černém a stále chtěl tancovat jen a jen s Aničkou. Pán vypadal jako kníže a takový tanečník se nesmí odmítat, říkala si Anička. Blížila se půlnoc, když odtančili na dvůr. Tam neznámý kníže Aničku posadil před sebe na koně černého jako uhel a ujížděl s ním neznámo kam.

Dívka pozdě poznala, že tajemný muž je loupežník, kterého loni zabodla nožem. Brzy se sklonila ke koňské hřívě a šeptala vraníkovi, aby jí pomohl. Pojednou se kůň prudce zastavil, černý pán přepadl i s dívkou do řeky. Anička se zakrátko dostala na břeh, ale mrtvého loupežníka odnesl proud.

Tak skončil náš příběh, jen jediné vám ještě povím. Právě od těch dob se prý zjevuje na břehu vraník, který se pokaždé ztratí jako duch, když se k němu snaží někdo přiblížit.

(zdroj: www.rozhlas.cz)